Třpyt pětice - Ztracena 5. část

1. dubna 2015 v 16:27 | Keysi |  První
Tak ahojte, těšíte se na další díl? Já moc, ale nejsou žádné komenty :c stačil by třeb jen jeden... prosííím

Z pohledu dívky:
,,Raději mlč?" Špitla jsem potichoučku
Kývl jako na znak *ano*
Po tváři mi stekla slza strachu, ale ne z něho, ale z něčeho úplně jiného.
Přitáhl jsi mě k sobě a pohladil po vlasech ,,klid." Řekl prostě. ,,Půjdeš se mnou?" Zeptal se.
Netušila jsem co tím myslí a tak jsem se na něho nechápavě podívala.


,,Půjdeš?" Zopakoval naléhavěji otázku
Pokrčila jsem rameny a pustila se ho.
I on mě pustil, ale stále čekal na odpověď.
,,Kdo vlastně jsi?" Špitla jsem a pohlédla chlapci do zelených očí, které se leskly jako dva blýskavé kameny.
,,Nejde o to, kdo jsem já, ale ty." Cvrnkl mě do nosu a já musela uskočit.
,Au-" Promnula jsem si nos a nechápavě hleděla na něj. ,,Za co?" Zeptala jsem se.
,,Teď není čas na takovéhle otázky." Chytl mě za paži a pošoupnul k jedné z pěti cest. Pohlédl na ně a vypadalo to, jakoby sám přemýšlel kudy jít, ale hned přemýšlení hodil za hlavu a bezmyšlenkovitě se vydal po jedné z cest. ,,Pojď a nestůj tam jak zedřena." Mávl na mě rukou a na tváři se mu objevil nakažlivý úšklebek.
,,A kam mě zavede?" Také jsem se musela ušklíbnout, ale poslušně jsem doběhla k němu na cestu.
,,Uvidíš-" řekl prostě a vedl mě cestou.
,,A kam by mě zavedly ty ostatní čtyři cesty?" Nedala jsem mu pokoj s otázkami.
,,Neříkal jsem ti raději mlč?" Hodil po mě naštvaným očkem.
Zatajil se mi dech a já jen kývla. ,,Říkal." Špitla jsem trochu vystrašeně-netušila jsem kdo to je, netušila jsem, co po mě chce! Netušila jsem kde jsme. Nevěděla jsem nic.
Povzdechl si a dal mi ruku na rameno. ,,Pojď a mlč!" Řekl a chytl mě za ruku.

Z pohledu chlapce:
Chytl jsem jí za ruku, ale jemně aby jí to nebolelo, a taky pevně aby se nemohla vysmeknout.
,,Vše ti vysvětlím-" Nechal jsem nedokončenou větu a podíval se jí zpříma do očí.
Mlčela a já byl rád, musel jsem si promyslet jak jí to vysvětlit. Pak jsem s ní vůbec nemluvil, jen se díval na cestu, ale nepustil jí, nemohl jsem jí ztratit! Nesměl. Nepřítele jsem už necítil, ale věděl jsem, že po nás-tedy že po ní jde.
Byl to nepřítel, takzvaný Waru-největší zlo, které v mém světě existuje.
Už jednou se mu povedlo ukrást jeden z elementů, ale víckrát mu to nedovolím!
Ono jich není málo, je jich více než jen jeden Waru, mnohem více, je jich miliony a jsou i mocnější než tenhle Waru co dívku přepadl na nádraží.
Smůla je, že teď znají její chuť. Chuť její krve a to je špatné, pokud jí najdou a opravdu zjistí, že to je ona tak bude zle, mnohem více než před deseti tisíci lety. MNOHEM!
***
Asi o půl hodinky později došli k velkému stromu.
Dívka na strom nechápavě pohlédla. Stál uprostřed cesty, vlastně několika cest. Všech pět cest se tu spojovalo a jakoby končili v tom 'stromě'.
,,Co, to je?" zeptala se dívka a upřela zrak na vysokého chlapce, který zavřel oči a pustil jí na zem. Když se postavila a pevně stála tak se na ní zadíval, ale stále mlčel. Podíval se na strom a pak zase na dívku.
Dívka nechápavě přejížděla očima ze stromu na chlapce, kterému se v očích zalesklo oranžové světlo, nebo to snad byla žlutá? Dívka si nebyla úplně jistá, ale jeho zorničky se třpytili jako diamanty. Dívka ještě chvílí koukala na chlapce a pak zabodla pohled do země.
Po chvilce ticha chlapec prolomil nekonečné ticho.

Z pohledu chlapce:
Došli jsme k Seikatsu. ,,Budeš v klidu?" Pohlédl jsem na dívku a pak znovu na Seikatsu.
,,Co to je?" Zeptala se mě znovu, ale já nevěděl jak jí odpovědět.
,,Spíš se ptej, co jsi ty." Cvrnkl jsem jí do nosu a zase jí pevně uchopil za ruku.
,,Já jsem-" chtěla něco říct, ale nedořekla to. ,,Co jsi?" Čekal jsem, až to dořekne.
,,Radši nic." Chtěla říct své jméno, ale to já netušil. ,,Proč radši nic?" Zamračil jsem se na ní.
,,Protože!" Řekla prostě a už o tom nic nechtěla říkat. ,,No tak dobře no." Odvětil prostě a vzal mou dlaň. ,,AU!" vyjekla, když jsem jí jemně řízl do dlaně. ,,Ty naděláš kvůli malému říznutí!" Zasmál se a dlaň jí přiložil na strom a pak udělal to samé se svou dlaní a také jí přiložil na strom. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem cítil mírné vibrace. Moje krev už od narození měla jinou barvu. Byla oranžová jako oheň, dokonce i hřála, když se jí někdo dotkl. Byl rád, že jí nemá moc odlišnou a je jen oranžová, skoro červená, ale stejně-má jinou barvu krve.

Dívčina krev stékala po kůře stromu, ale už nebyla červená, ale jemně fialová a stále zesvětlovala. I chlapcova krev nebyla červená, ale oranžová jako plameny. Dívčina krev stále světlala, až dostala barvu tyrkysové. Byla nádherná, opravdu nádherná. Slunce jasně svítilo a jeho odraz se odrážel od její krve a tak to vytvářelo dojem, že se krev leskne, možná i třpytí, ale byl to jen oční klam.
Ale to že dívka měla tyrkysovou krev klam nebyl. Její krev opravdu změnila během pár minut barvu, ale chlapcova byla odjakživa oranžová.
Strom sebou hnul a nakonec se prudce "rozdvojil".
Už to nebyl strom, ale brána do jiného světa, ale to dívka nevěděla.
Dívka začala blednout a padat k zemi. Bylo jí slabo, ale neztratila tolik krve.

Z pohledu chlapce:
Padala k zemi a já jí rychle zachytil, ale to už nic nevnímala. Ušklíbl jsem se a vzal jí do náruče. ,,Je to ona." Špitl jsem si pro sebe a prošel skrz bránu. Stál v divu krásném světě. Všude se táhly louky poseté květinami a vrcholky hor nebyli v dohledu. Červánky se vznášeli nad západem a řeka šuměla a praskala, jak sebou mlela, aby se dostala přes kameny.
Chlapec stál na útesu a díval se do dálky
,,Vítej doma Saturnálio-" Řekl chlapec a vítr začal vlát. Chlapci vláli vlasy a stále držel dívku v rukou.




Pokusila jsem se psát dlouhé příspěvky tak snad jste rádi ^^
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkujeme že jste navštívili náš blog! Budeme moc rádi když se sem budete rádi vracet! A také moc rádi uvítáme když se přihlásíte do našeho klubu! :)